Kláro, potkaly jsme se na kurzu Tvůrčího psaní Reného Nekudy. Máš k psaní blízko?
Jo, psaní je má oblíbená kratochvíle. Ač mu v poslední době moc chvil nepřísluší. Myslím, že to není tvůrčí krizí, ale prostě tím, že momentálně dělám jiné věci. Mám práci, která mě baví a dostatečně mi zaměstnává mozek. Po práci teď preferuju jiné věci než psaní. Raději jdu do lesa se psy, trávím čas s manželem, kamarády, chodím na portugalštinu a dělám spoustu jiných věcí. Nicméně zápisník s sebou stále nosím, pozoruju lidi v městské dopravě, sem tam si něco zapíšu a v hlavě si vlastně stále tvořím nějaké příběhy.
Říkáš, že tě baví práce. Co děláš?
Pracuju v Adře.
Čemu se Adra věnuje?
ADRA je mezinárodní humanitární organizace působící ve více než sto dvaceti pěti zemích světa. ADRA Česká republika má projekty jak v rámci České republiky, tak v zahraničí. V České republice se ADRA hodně věnuje dobrovolnictví, rozvíjí dobrovolnická centra rozesetá po celé republice. Dobrovolníci tak třeba docházejí do domovů pro seniory, do nemocnic, kojeneckých ústavů a na jiná místa, kde je jejich pomoc vítaná. Také má ADRA vzdělávací oddělení, které se věnuje globálnímu rozvojovému vzdělávání a pořádá programy od školek přes základky a střední školy až po univerzitní studenty. Zároveň je ADRA v ČR známá tím, že je jedním z hlavních koordinátorů při povodních. V zahraničí pak podporuje konkrétní projekty jako například vzdělávání dětí ve slumu Čalantika v Bangladéši, lidsko-právní projekt v Barmě, nemocnici v Itibu v Keni, atd.
Kde všude ses díky tvé práci podívala?
Na nějaká místa v České republice, kam bych se asi jen tak nevypravila, kdybych tam nejela do konkrétní školy. Já sama pracuju ve vzdělávacím oddělení na programu Opravdový svět, což je program globálního rozvojového vzdělávání. Nejsem na zahraničním oddělení, abych několikrát do roka letěla na druhý konec světa. Ale je pravda, že často, když zmíním, že pracuju v Adře, si lidi představí, že trávím spoustu hodin ve vzduchu v letadle a cestuju do odlehlých oblastí nám geograficky vzdálených zemí. Tak tomu není. Cestovala jsem vždycky proto, že jsem sama chtěla, ne proto, že by to bylo náplní mé práce. No ale vím, že jsi mě odchytla právě proto, že jsem zmínila, že jsem byla v Ugandě, tak klidně můžeme pokračovat v cestovatelském duchu.
.jpg)
Která země tě zaujala nejvíce a proč?
Miluju Skotsko, vlastně celou Velkou Británii. Wales je nádherný, východní Anglie, konkrétně Suffolk a Norfolk, dodnes vypadá tak, jako jej kdysi zachytili krajináři jako John Constable, William Turner nebo Thomas Gainsborough (angličtní malíři).Yorkshire (největší a nejvýznamnější anglické tradiční hrabství rozkládající se na severu Anglie při pobřeží Severního moře), kde měl svou veterinární praxi James Harriot, je zase takový, jak ho popisoval v nesčetném množství svých historek se zvířaty. A tak bych mohla pokračovat snad o každém hrabství. Pak mám velmi blízký vztah k nějakým místům v Kanadě, zbožňuju Portugalsko, no a má srdcovka je teď Uganda. Zřejmě proto, že je to poslední místo, které jsem navštívila na delší dobu.
Jak dlouho jsi tam byla a co jsi tam vlastně dělala?
V Ugandě jsem byla loni tři měsíce, mezi červencem a říjnem, na GLENu, který v Česku organizuje INEX-sda (sdružení dobrovolných aktivit).
Co je to GLEN?
GLEN je roční program globálního rozvojového vzdělávání (GLEN – Global Education Network of Young Europeans). Z toho ročního cyklu strávíš tři měsíce na pracovní stáži v nějaké ze zemí globálního Jihu. Není to sice ta nejpodstatnější část toho celého programu, no ale v určitém smyslu je určitě tou nejlákavější. Vyjíždí se ve dvojici. Já jsem jela s klukem z Německa, Dennisem. Pracovali jsme v ugandské neziskovce Somero Uganda, která se nachází ve slumu v Kampale. Somero, což mimochodem znamená „škola“ v překladu z lugandštiny (používaný jazyk v Ugandě), se specializuje na vzdělání dívek ve věku 13-25 let, které žijí ve slumu.V Ugandě je sice od roku 1997 bezplatná a povinná školní docházka pro všechny děti školního věku bez rozdílu pohlaví. Ale v realitě zákon, který povinnou školní docházku představil, ještě stoprocentně nefunguje. Rodiče nebo opatrovníci musí žákům pořídit školní uniformu, školní pomůcky a peníze na jídlo během dne, což si ne všichni můžou dovolit.
To platí jak pro holky, tak pro kluky. U holek je pak ještě to, že když otěhotní, nemůžou už dále chodit do školy. Sice to není protizákonné, ale společensky nevhodné to je. No, a když nemáš dokončenou školu a máš dítě na krku, práce se ti shání blbě. Vzdělání je důležité všude. Je jedno, jestli jsi v Evropě nebo v Africe. Somero Uganda má různé vzdělávací programy, které poskytuje dívkám bezplatně a posouvá je v životě dál. Dělá toho fakt hodně: program pro mladé matky, které jedou podle středoškolských osnov a stále mají možnost složit maturitu, kurz finanční gramotnosti, počítačové gramotnosti, rodinnou výchovu a další.
Podporuje finančně nějaké dívky na vysokých školách atd. Je to fakt skvělé. Somero založili lidi, kteří ve slumu sami vyrostli, měli to štěstí, že se jim dostalo vzdělání a i díky němu se ze slumu dostali ven. Dneska patří, řekla bych, ke slušně zabezpečené střední třídě a do slumu chodí už jen přes den do práce. Nicméně to prostředí znají, proto mají představu, co by tam mohlo fungovat a co dává smysl rozvíjet.
Co bylo tvým hlavním úkolem v Ugandě?
S Dennisem jsme vytvořili webové stránky Somera (www.somero-uganda.org), založili jsme účet organizace na facebooku a celkově jsme měli přinést nějaké knowhow o tom, jak fungují sociální média. Plus jsme tedy také vedli nějaké workshopy. Téma jsme volili podle toho, co nám přišlo alespoň trochu užitečné. A taky podle toho, co sami umíme. Dennis, který studoval řešení konfliktů a mírová studia, například řešil s holkami lidská práva. V Ugandě, zemi, kde zavírají homosexuály na doživotí, podle mě hodně důležité téma.
Arran Island ve Skotsku
Četla jsem na tvém webu (www.klaravackova.cz), že do malička ráda cestuješ po vodě? To mě pobavilo. Jak to tedy je?
Tak jako kluci v dětství často chtějí být popeláři a holky princezny, já jsem měla jasno v tom, že jednou budu námořníkem. Chtěla jsem se plavit po mořích a oceánech a objevovat nová místa. Přístavy mě dodnes fascinují, s tím plavením už si nejsem tolik jistá. Když jsem plula ze Santiaga na Bravu (Kapverdské ostrovy), byly tak velké vlny, že se voda valila přes palubu naší malé lodi. Já se vší silou držela nějakého stožáru a fakt jsem měla pořádný strach. Když sedíš na břehu, tak se to často nezdá, ale voda má obrovskou sílu. Nicméně kdybych měla možnost se někam plavit, asi bych do toho šla. No a objevování míst mě baví stále. Akorát nebazíruju na tom, že to musí být někde za oceánem. V poslední době si užívám objevování nových koutů Prahy. Chodím venčit psy z libeňského útulku a často je beru na pro mě nová místa. Stále žasnu nad tím, jak je Praha úžasně zelené město.
Co je tvým mottem?
Ráda zmiňuju Čapkovo „být slušným člověkem“. Přijde mi to přirozené. No a pak nevím, nakolik se to do rozhovoru hodí, ale mám ráda hlášku z Forresta Gumpa „shit happens“. Ještě před odjezdem do Ugandy jsme se shodli s Dennisem, že když se stane něco nepříjemného, nebudeme se z toho zbytečně hroutit. Prostě se stalo a jde se dál. Možná i díky tomu se nám tam za celou dobu nic špatného nestalo.
Vyprahlé Kapverdy
Tvá oblíbená hudba, knihy, filmy…
Tak s hudbou je to jednoduché. Jsem naprostý opak mého manžela, který sleduje vývoj v hudbě a pamatuje si názvy skladeb a interprety. Já jsem se zasekla někde v šedesátých letech a kromě Beatles a jiných profláklých hitů toho moc nepoznám. Nejsem z těch, co by se v hospodě bavili o novém albu nějaké skupiny nebo zpěváka. Já mám ráda Leonarda Cohena a Lenku Filipovou. Ale kdy vydali poslední album, bych ti vážně neřekla. Knih mám ráda spoustu. Moc ráda se vracím k těm z dětství. Přijedu navštívit naše, vezmu si knížku v dětském pokoji a za víkend ji přečtu. O Vánocích jsem tak přečetla Bellu a Sebastiána, vícekrát jsem četla Bratři lví srdce od Astrid Lindgrenové. A jako malá jsem furt dokola četla Školník Kulda je jednička. Z toho si dodnes pamatuju nazpaměť pasáže. Milovala jsem všechny díly Správné pětky od Enid Blytonové. Z těch pro dospělé jsem naposledy četla Konečné řešení od Michala Chabona. Půjčila jsem si tu knížku v knihovně jen proto, že byla tenká a chtěla jsem něco lehkého na cestu do vlaku. A přečetla si díky tomu dobrou knížku a objevila sympatického autora. Asi se pustím do náhodného výběru častěji. Teď čtu Happy End od Daniely Fisherové. To není náhodný výběr, tu doporučuje René Nekuda. Z filmů mám ráda ty s Meryl Streep, protože si myslím, že to je jedna z nejlepších hereček všech dob, pak taky s Julií Roberts, o které si zase myslím, že je nejhezčí žena na světě a koukám na ni jako na obrázek. A mám moc ráda český film Všichni moji blízcí - hvězdné herecké obsazení a na pozadí silný příběh o jednom skromném muži, který dokázal, o co by se jiní ani nepokusili. Sir Nicholas Winton je dobrým představitelem slušného člověka.
Zelené Portugalsko
Ostatní koníčky?
Jak už jsme zmiňovala, ráda chodím venčit psy z libeňského útulku www.utulek-liben.com/. Jednou týdně mám portugalštinu, baví mě sporty jako plavání a běhání, baví mě popíjet víno, někdy u toho mluvit seriózně, někdy jen tak plácat. No, a ač to možná vypadá, že stále někde něco mám a jsem rozlítaná do všech stran, čas od času moc ráda sedím doma na gauči s kocourem na klíně a nedělám vůbec nic.
